en
Medkové
S01E02 - Medkové: Generál
Hrdina od Zborova, generál Rudolf Medek, patřil mezi nejvýznačnější „prvorepublikové" osobnosti. Vedle vůdčího postavení ve vojenských a politických kruzích byl talentovaný literát rovněž respektovaným lvem uměleckých salonů. Ačkoli byl výrazně pravicově orientován, lidsky si daleko lépe rozuměl s Nezvalem, Horou či Halasem než s prezidentem Masarykem, s nímž ho pojil příbuzenský vztah. Synovy vzpomínky na jeho svérázné výchovné metody, bohémské flámy i statečnost v mezních situacích vytvářejí plastický obraz předválečné společnosti a její rychlé proměny na počátku německé okupace.
More informationEpisodes
Season 1
Medkové: Osudová Letná
Medkové: Osudová Letná
Jeho rodinné kořeny sahají hluboko do zrodu československé demokracie. Dětství prožil v Národním památníku na Žižkově. Spravoval jej totiž jeho otec Rudolf, který se vyznamenal jako legionář a spisovatel. Dědeček z matčiny strany byl malíř Antonín Slavíček, po jehož smrti se Medkova babička provdala za Masarykova syna Herberta. Takže jejich dvě dcery byly tetami Ivana Medka. Jeho mladší bratr Mikuláš se stal významným českým malířem. Umění bylo také Ivanovou vášní, tíhnul však k hudbě. Studia hudební teorie na konzervatoři nedokončil kvůli únoru 1948. Z České filharmonie ho vyhodili po podpisu Charty 77. Přesto o rok později spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Když „nátlakové akce" StB proti němu začaly mít život ohrožující podobu, emigroval Ivan Medek do Vídně. To bylo v srpnu 1978. Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa v něm získaly nedocenitelného spolupracovníka: od té chvíle mohly bez strachu z podvrhů vysílat a komentovat všechny materiály Charty nebo sdělení Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných, kterými je takřka denně zásoboval. Od roku 1993 pracoval přes pět let pro prezidenta Václava Havla, proslulé se staly jeho rozhlasové fejetony. Za svou záslužnou novinářskou práci byl v roce 2008 oceněn Cenou Ferdinanda Peroutky.
Medkové: Generál
Medkové: Generál
Hrdina od Zborova, generál Rudolf Medek, patřil mezi nejvýznačnější „prvorepublikové" osobnosti. Vedle vůdčího postavení ve vojenských a politických kruzích byl talentovaný literát rovněž respektovaným lvem uměleckých salonů. Ačkoli byl výrazně pravicově orientován, lidsky si daleko lépe rozuměl s Nezvalem, Horou či Halasem než s prezidentem Masarykem, s nímž ho pojil příbuzenský vztah. Synovy vzpomínky na jeho svérázné výchovné metody, bohémské flámy i statečnost v mezních situacích vytvářejí plastický obraz předválečné společnosti a její rychlé proměny na počátku německé okupace.
About show
Jeho rodinné kořeny sahají hluboko do zrodu československé demokracie. Dětství prožil v Národním památníku na Žižkově. Spravoval jej totiž jeho otec Rudolf, který se vyznamenal jako legionář a spisovatel. Dědeček z matčiny strany byl malíř Antonín Slavíček, po jehož smrti se Medkova babička provdala za Masarykova syna Herberta. Takže jejich dvě dcery byly tetami Ivana Medka. Jeho mladší bratr Mikuláš se stal významným českým malířem. Umění bylo také Ivanovou vášní, tíhnul však k hudbě. Studia hudební teorie na konzervatoři nedokončil kvůli únoru 1948. Z České filharmonie ho vyhodili po podpisu Charty 77. Přesto o rok později spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Když „nátlakové akce" StB proti němu začaly mít život ohrožující podobu, emigroval Ivan Medek do Vídně. To bylo v srpnu 1978. Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa v něm získaly nedocenitelného spolupracovníka: od té chvíle mohly bez strachu z podvrhů vysílat a komentovat všechny materiály Charty nebo sdělení Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných, kterými je takřka denně zásoboval. Od roku 1993 pracoval přes pět let pro prezidenta Václava Havla, proslulé se staly jeho rozhlasové fejetony. Za svou záslužnou novinářskou práci byl v roce 2008 oceněn Cenou Ferdinanda Peroutky.